Historie
První zmínky o Wastalhofu pochází z roku 1748...
Schlösselwald
Chalupy dnešní osady Hrádky (v originále Schlösselwald, i u německých místních jmen Oberschlösselwald, Mittelschlösselwald a Unterschlösselwald užíváme v překladu dnešní označení Horní, Prostřední a Dolní Hrádky - pozn. překl.) leží roztroušeny na horském hřbetu, který je ohraničen Hrádeckým potokem (v originále Stillseifenbach - pozn. překl.) a divoce romantickým údolím řeky Vydry (v originále "Schachtelei", jak se údolí Vydry či Povydří německy nazývalo - pozn. překl.), v jejímž korytě si voda proráží cestu vysoce navršenými žulovými balvany a vytváří tak jednu z nejkrásnějších scenerií centrální Šumavy vůbec. Právě nad údolím Vydry spadají pitoreskně rozeklaná skaliska zvaná kdysi "Schlössel" (tj. právě "Hrádky" - pozn. překl.) příkře dolů k řece. Od těchto skal dostala osada i své jméno.
Jako téměř všechny ostatní osady novostodůlecké rychty (Neustadler Gericht) vznikl i někdejší Schlösselwald v době, kdy kněžna Eleonora Mansfeldová, tehdejší majitelka panství Prášily (Stubenbach) a patronka králováckých rychet Stodůlky (Stodůlky) a Stachy (Stachau), prodávala ve velkém rozsahu pozemky osídlencům, aby tak mohla získat užitek z obrovských lesů, které dne 13. listopadu vydražila z konkursu pana von Schmidlin.
Noví osadníci přišli sem převážně ze zmíněné stodůlecké rychty a podrželi si své právní postavení králováckých svobodníků (künische Freisassen). V jedné smlouvě stojí výslovně psáno, že "smějí koupený pozemek užívat v prastarých svobodách, obyvatelům rychty příslušejících" (v originále "die Käufer dürfen den Grund in der uraltberechtigten Gerichtern Freiheiten benutzen" - pozn. překl.).
Kněžna Eleonora Mansfeldová podepsala dne 16. října 1733 na svém zámku v Horažďovicích četné kupní smlouvy a zahájila tak osidlování asi deseti nových vsí. Byly mezi nimi i smlouvy, vedoucí k osídlení místa zvaného tu "Schlösselwald in der Kaltenbrunner Revier" (Kaltenbrunn bylo německé jméno samoty blízko Srní - pozn. překl.). V lese tu tehdy už stála mohutná, celá z kamene zbudovaná stavba s těžkými valenými klenbami sklepních i přízemních prostor a zvoničkou na příčné střeše vikýře do patra podstřeší. Už tento nezvyklý způsob stavby, ve zdejší končině ojedinělý, prozrazoval, že jde o budovu zřízenou panskou vrchností. Byla to myslivna zmíněného "kaltenbrunnského" revíru, kterou pamětníci znají jako hostinec "u Schulhauserů".
Na starých mapách se rozlišovalo mezi Horními, Prostředními a Dolními Hrádky (Ober-, Mittel-, Unterschlösselwald).
Horní Hrádky
Onoho 16. října 1733 získaly rodiny Weberova a Winkelbauerova na území dnešních Horních Hrádků za 150 zlatých rýnských (fl.rhein.) "ein Bezirkh von Zweytausend einhundert und vierzig Klaftern" (tj. "okrsek o rozloze 2140 sáhů" - pozn. překl.) s povinností ročně platit 15 zlatých do knížecích důchodů. Mezi nabyvateli nacházíme Adama Webera, Hanse, Georga a Matthiase Winkelbauera. V kupní smlouvě je průběh hranice pozemků zevrubně popsán podle míst (v originále "nach 'Plötzen' geschrieben" - pozn. překl.), jak byla i označena ("Plötzen" byla místa na kmeni zbavená kůry či označená barvou - pozn. překl.) na markantních stromech. Bohužel není dnes možno takto popsané ohraničení přesně nijak rekonstruovat.
Jako další z osídlenců přišel sem o dva roky později Sebastian Harant, který dbe 16. září 1735 získal jeden pozemek na lokalitě "Schlösselberg" a další pak dne 23. října 1748. Podle křestního jména Harantova Sebastian se jeho stavení říkalo "Wastalhof", vedle toho se tam později po chalupě říkalo "Hausbauer".
Seznam dávek z roku 1736 uvádí jako zdejší usedlíky Georga a Johanna Winklbauerovy, Adama Webera a Sebastiana Haranta. V tzv. "Geometrische Befundstabella" (1757) se objevují tato jména: Jakob Melchior Neuchet (vzal si za ženu vdovu po Adamu Weberovi), Georg Winklbauer, Johann Winkelbauer a Sebastian Harant.
Jak se jmenovali vlastníci v roce 1795, dovídáme se z protokolu o vyrovnání, které proběhlo dne 17. září toho roku s vrchností v Prášilech za přítomnosti krajského hejtmana Niklase Staaba, aby tak byl uzavřen dlouholetý spor o Schätzův les (Schätzenwald). Protokol podepsali:
Josef Klostermann z usedlosti Wurmbauernhof, čp. 95,
Franz Weber z usedlosti Vinzenzhof, čp. 90,
Andreas Weber (syn Adama Webera) z usedlosti Christohof, čp. 87,
Simon Winklbauer z usedlosti Simandlhof, čp. 85
a Johann Winklbauer z usedlosti Jakumbauernhof, čp. 84.
"Wastalbauer" se na tomto vyrovnání nepodílel.
Tak řečený "Wurmbauernhof", k němuž patřil rodný dům někdejšího městského lékaře v Kašperských Horách (Bergreichenstein) MUDr. Josefa Klostermanna (1814-1875) (viz i Anna Jelineková), přešel v polovině 19. století na rodinu Baumannovu ze Zelené Hory (Grünberg). Od té doby se stalo obvyklým označovat usedlost jako "Hannesbauernhof". Po roce 1945 byl selský dvorec i s výměnkem zbořen.
Usedlost zvanou "Vinzenzhof", k níž patřila někdejší myslivna čp. 129 (nověji čp. 89), selské stavení čp. 128 (nověji čp. 90), dva výměnky a jedna pazderna, koupili dne 15. ledna 1845 Johann a Theresia Schulhauserovi z Kaltenbrunnu za 4758 zlatých rýnských od Wenzela Webera. Zůstala v majetku rodiny Schulhauserovy až do roku 1945. Ze všech zmíněných stavení k ní náležejících stojí dnes už jen hostinec čp. 89, byl však zvýšen o jedno patro a opatřen plochou střechou, takže je znetvořen k nepoznání. Sloužil jako podnikové rekreační zařízení jednoho "národního podniku". Jde ostatně o pověstný "Kamenný dům", hrající roli v několika vyprávěních spisovatele Karla Klostermanna.
Další usedlosti v Horních Hrádcích zůstaly až na Wastlbauernhof nepřetržitě (rozuměj až do "odsunu" - pozn. překl.) ve vlastnictví potomků prvoosídlenců. Už dříve zmíněný Wastlbauernhof se stal kolem roku 1870 přechodně majetkem města Kašperské Hory, brzy však přešel do rukou rodiny Weishäuplovy.
Prostřední Hrádky
Rovněž dne 16. října 1733 nabyl Johann Georg Hofmann ze Sedla (Sattelberg) za 50 zlatých "am Schlösselberg in der Kaltenbrunner Revier ein Bezürkh" (tj. "okrsek na vrchu Schlösselberg v revíru Kaltenbrunn" - pozn. překl.) o rozloze 1140 sáhů. Téhož data koupil pozemek podobné plošné výměry také Andreas Zimmermann.
Johann Georg Hofmann zemřel brzy nato. Vdova po něm pojala za muže jistého Thomase Pscheidla. Pro usedlosti, které na tomto majetku vznikly, vžilo se označení "Pscheidlhäuser". Jde o usedlost čp. 142 (Groußn-Karl) a čp. 143 (Schuster-Peter).
Andreas Zimmermann předal dne 12. dubna 1768 svou usedlost vlastnímu zeti Johannu Jakobu Harantovi. Následujícími dědickými děleními se z ní staly usedlosti dvě: "Kainzenanwesen" čp. 141 a "Bäckeranwesen" čp. 140.
Dolní Hrádky
Říkalo se jim německy i "Müllnerhäuser". Ve třetí skupině osídlenců tu získali bratři Matthias a Hans Harantovi dne 16. října 1733 "in der Kaltenbrunner Revier unterhalb der Rehberger Gemeindemarchung auf der anderen Seite des Stuhlseifenbachls" (tj. "v revíru Kaltenbrunn pod hranicí majetku obce Srní na druhé straně Hrádeckého potoka" - pozn. překl.) za 150 zlatých a roční poplatek 11 zlatých 15 krejcarů "ein Bezürkh" o rozloze 1500 sáhů. Matthias Harant obdržel kromě toho povolení "bei dem allda vorbeifließenden Wasser, Stuhlseifenbachl genannt" (tj. "na vodě tu kolem plynoucí, řečené Stuhlseifenbachl" - rozuměj dnešní Hrádecký potok - pozn. překl.) za další roční poplatek 6 zlatých zřídit mlýn na mouku (v originále "eine Mahlmühle" - pozn. překl.). Z této povinnosti slevila kněžna Mansfeldová bratřím Harantovým dne 21. listopadu 1733 "aus Gnad und Barmherzigkeit" (tj. "z laskavosti a milosrdenství" - pozn. překl.) každoročně 3 zlaté pod podmínkou jim uloženou, totiž že se oba budou den co den modlit za její "Wohlfahrt" (tj. "blaho"). Když se však vrchnosti v roce 1770 doneslo, že je tu bez jejího svolení v provozu druhý mlýnský chod a pila na výrobu prken, byl poplatek o dva zlaté zvýšen.
Z podílu Matthiase Haranta vzešla usedlost Beerova, mlýn zvaný "Manimühle", hamr a mlýn; z podílu Hanse Haranta pak usedlost Ludwiga Webera a dvorec řečený "Andres-Franzen-Hof".
Dohromady nabyli později osídlenci Prostředních a Dolních Hrádků ještě 216 jiter (Joch) půdy, která se prostírala od Hrádeckého potoka až k Vydře a zahrnovala široko daleko věhlasná místa bohaté úrody brusinek. Tento kus země, takto největší obecní parcela vůbec, zůstala až do roku 1945 nedělitelným majetkem celkem osmi vlastníků.
Hrádky byly nejprve přifařeny k Dobré Vodě (Gutwasser) u Hartmanic (Hartmanitz), než přešly k farnosti Srní, nově ustavené roku 1789, ve které od téhož data existovala i škola.
V roce 1862 stálo v Hrádcích celkem 30 domů se 268 obyvateli. Počet stavení se později změnil jen málo. Kolem roku 1910 vznikl při nové cestě do Modravy (Mader) dům Ludwiga Beera a hostinec Baumann. V roce 1928 přibyl pak dům čp. 93 (Emma Schmiedová) a rok nato ještě dům manželů Franze a Rosy Raabových.
Jako téměř všechny ostatní osady novostodůlecké rychty (Neustadler Gericht) vznikl i někdejší Schlösselwald v době, kdy kněžna Eleonora Mansfeldová, tehdejší majitelka panství Prášily (Stubenbach) a patronka králováckých rychet Stodůlky (Stodůlky) a Stachy (Stachau), prodávala ve velkém rozsahu pozemky osídlencům, aby tak mohla získat užitek z obrovských lesů, které dne 13. listopadu vydražila z konkursu pana von Schmidlin.
Noví osadníci přišli sem převážně ze zmíněné stodůlecké rychty a podrželi si své právní postavení králováckých svobodníků (künische Freisassen). V jedné smlouvě stojí výslovně psáno, že "smějí koupený pozemek užívat v prastarých svobodách, obyvatelům rychty příslušejících" (v originále "die Käufer dürfen den Grund in der uraltberechtigten Gerichtern Freiheiten benutzen" - pozn. překl.).
Kněžna Eleonora Mansfeldová podepsala dne 16. října 1733 na svém zámku v Horažďovicích četné kupní smlouvy a zahájila tak osidlování asi deseti nových vsí. Byly mezi nimi i smlouvy, vedoucí k osídlení místa zvaného tu "Schlösselwald in der Kaltenbrunner Revier" (Kaltenbrunn bylo německé jméno samoty blízko Srní - pozn. překl.). V lese tu tehdy už stála mohutná, celá z kamene zbudovaná stavba s těžkými valenými klenbami sklepních i přízemních prostor a zvoničkou na příčné střeše vikýře do patra podstřeší. Už tento nezvyklý způsob stavby, ve zdejší končině ojedinělý, prozrazoval, že jde o budovu zřízenou panskou vrchností. Byla to myslivna zmíněného "kaltenbrunnského" revíru, kterou pamětníci znají jako hostinec "u Schulhauserů".
Na starých mapách se rozlišovalo mezi Horními, Prostředními a Dolními Hrádky (Ober-, Mittel-, Unterschlösselwald).
Horní Hrádky
Onoho 16. října 1733 získaly rodiny Weberova a Winkelbauerova na území dnešních Horních Hrádků za 150 zlatých rýnských (fl.rhein.) "ein Bezirkh von Zweytausend einhundert und vierzig Klaftern" (tj. "okrsek o rozloze 2140 sáhů" - pozn. překl.) s povinností ročně platit 15 zlatých do knížecích důchodů. Mezi nabyvateli nacházíme Adama Webera, Hanse, Georga a Matthiase Winkelbauera. V kupní smlouvě je průběh hranice pozemků zevrubně popsán podle míst (v originále "nach 'Plötzen' geschrieben" - pozn. překl.), jak byla i označena ("Plötzen" byla místa na kmeni zbavená kůry či označená barvou - pozn. překl.) na markantních stromech. Bohužel není dnes možno takto popsané ohraničení přesně nijak rekonstruovat.
Jako další z osídlenců přišel sem o dva roky později Sebastian Harant, který dbe 16. září 1735 získal jeden pozemek na lokalitě "Schlösselberg" a další pak dne 23. října 1748. Podle křestního jména Harantova Sebastian se jeho stavení říkalo "Wastalhof", vedle toho se tam později po chalupě říkalo "Hausbauer".
Seznam dávek z roku 1736 uvádí jako zdejší usedlíky Georga a Johanna Winklbauerovy, Adama Webera a Sebastiana Haranta. V tzv. "Geometrische Befundstabella" (1757) se objevují tato jména: Jakob Melchior Neuchet (vzal si za ženu vdovu po Adamu Weberovi), Georg Winklbauer, Johann Winkelbauer a Sebastian Harant.
Jak se jmenovali vlastníci v roce 1795, dovídáme se z protokolu o vyrovnání, které proběhlo dne 17. září toho roku s vrchností v Prášilech za přítomnosti krajského hejtmana Niklase Staaba, aby tak byl uzavřen dlouholetý spor o Schätzův les (Schätzenwald). Protokol podepsali:
Josef Klostermann z usedlosti Wurmbauernhof, čp. 95,
Franz Weber z usedlosti Vinzenzhof, čp. 90,
Andreas Weber (syn Adama Webera) z usedlosti Christohof, čp. 87,
Simon Winklbauer z usedlosti Simandlhof, čp. 85
a Johann Winklbauer z usedlosti Jakumbauernhof, čp. 84.
"Wastalbauer" se na tomto vyrovnání nepodílel.
Tak řečený "Wurmbauernhof", k němuž patřil rodný dům někdejšího městského lékaře v Kašperských Horách (Bergreichenstein) MUDr. Josefa Klostermanna (1814-1875) (viz i Anna Jelineková), přešel v polovině 19. století na rodinu Baumannovu ze Zelené Hory (Grünberg). Od té doby se stalo obvyklým označovat usedlost jako "Hannesbauernhof". Po roce 1945 byl selský dvorec i s výměnkem zbořen.
Usedlost zvanou "Vinzenzhof", k níž patřila někdejší myslivna čp. 129 (nověji čp. 89), selské stavení čp. 128 (nověji čp. 90), dva výměnky a jedna pazderna, koupili dne 15. ledna 1845 Johann a Theresia Schulhauserovi z Kaltenbrunnu za 4758 zlatých rýnských od Wenzela Webera. Zůstala v majetku rodiny Schulhauserovy až do roku 1945. Ze všech zmíněných stavení k ní náležejících stojí dnes už jen hostinec čp. 89, byl však zvýšen o jedno patro a opatřen plochou střechou, takže je znetvořen k nepoznání. Sloužil jako podnikové rekreační zařízení jednoho "národního podniku". Jde ostatně o pověstný "Kamenný dům", hrající roli v několika vyprávěních spisovatele Karla Klostermanna.
Další usedlosti v Horních Hrádcích zůstaly až na Wastlbauernhof nepřetržitě (rozuměj až do "odsunu" - pozn. překl.) ve vlastnictví potomků prvoosídlenců. Už dříve zmíněný Wastlbauernhof se stal kolem roku 1870 přechodně majetkem města Kašperské Hory, brzy však přešel do rukou rodiny Weishäuplovy.
Prostřední Hrádky
Rovněž dne 16. října 1733 nabyl Johann Georg Hofmann ze Sedla (Sattelberg) za 50 zlatých "am Schlösselberg in der Kaltenbrunner Revier ein Bezürkh" (tj. "okrsek na vrchu Schlösselberg v revíru Kaltenbrunn" - pozn. překl.) o rozloze 1140 sáhů. Téhož data koupil pozemek podobné plošné výměry také Andreas Zimmermann.
Johann Georg Hofmann zemřel brzy nato. Vdova po něm pojala za muže jistého Thomase Pscheidla. Pro usedlosti, které na tomto majetku vznikly, vžilo se označení "Pscheidlhäuser". Jde o usedlost čp. 142 (Groußn-Karl) a čp. 143 (Schuster-Peter).
Andreas Zimmermann předal dne 12. dubna 1768 svou usedlost vlastnímu zeti Johannu Jakobu Harantovi. Následujícími dědickými děleními se z ní staly usedlosti dvě: "Kainzenanwesen" čp. 141 a "Bäckeranwesen" čp. 140.
Dolní Hrádky
Říkalo se jim německy i "Müllnerhäuser". Ve třetí skupině osídlenců tu získali bratři Matthias a Hans Harantovi dne 16. října 1733 "in der Kaltenbrunner Revier unterhalb der Rehberger Gemeindemarchung auf der anderen Seite des Stuhlseifenbachls" (tj. "v revíru Kaltenbrunn pod hranicí majetku obce Srní na druhé straně Hrádeckého potoka" - pozn. překl.) za 150 zlatých a roční poplatek 11 zlatých 15 krejcarů "ein Bezürkh" o rozloze 1500 sáhů. Matthias Harant obdržel kromě toho povolení "bei dem allda vorbeifließenden Wasser, Stuhlseifenbachl genannt" (tj. "na vodě tu kolem plynoucí, řečené Stuhlseifenbachl" - rozuměj dnešní Hrádecký potok - pozn. překl.) za další roční poplatek 6 zlatých zřídit mlýn na mouku (v originále "eine Mahlmühle" - pozn. překl.). Z této povinnosti slevila kněžna Mansfeldová bratřím Harantovým dne 21. listopadu 1733 "aus Gnad und Barmherzigkeit" (tj. "z laskavosti a milosrdenství" - pozn. překl.) každoročně 3 zlaté pod podmínkou jim uloženou, totiž že se oba budou den co den modlit za její "Wohlfahrt" (tj. "blaho"). Když se však vrchnosti v roce 1770 doneslo, že je tu bez jejího svolení v provozu druhý mlýnský chod a pila na výrobu prken, byl poplatek o dva zlaté zvýšen.
Z podílu Matthiase Haranta vzešla usedlost Beerova, mlýn zvaný "Manimühle", hamr a mlýn; z podílu Hanse Haranta pak usedlost Ludwiga Webera a dvorec řečený "Andres-Franzen-Hof".
Dohromady nabyli později osídlenci Prostředních a Dolních Hrádků ještě 216 jiter (Joch) půdy, která se prostírala od Hrádeckého potoka až k Vydře a zahrnovala široko daleko věhlasná místa bohaté úrody brusinek. Tento kus země, takto největší obecní parcela vůbec, zůstala až do roku 1945 nedělitelným majetkem celkem osmi vlastníků.
Hrádky byly nejprve přifařeny k Dobré Vodě (Gutwasser) u Hartmanic (Hartmanitz), než přešly k farnosti Srní, nově ustavené roku 1789, ve které od téhož data existovala i škola.
V roce 1862 stálo v Hrádcích celkem 30 domů se 268 obyvateli. Počet stavení se později změnil jen málo. Kolem roku 1910 vznikl při nové cestě do Modravy (Mader) dům Ludwiga Beera a hostinec Baumann. V roce 1928 přibyl pak dům čp. 93 (Emma Schmiedová) a rok nato ještě dům manželů Franze a Rosy Raabových.